Když jsem dneska ráno dorazil do redakce, byl jsem tu sám a nikde ani živáčka. To není nic neobvyklého, protože na rozdíl od normálních lidí rád brzo vstávám a pracuju ráno.

Ovšem když jsem tu byl sám i v osm, v devět a v deset hodin, už jsem byl lehce nervózní. Nejdřív jsem zkontroloval, jestli náhodou není nějaký státní svátek, na který jsem zapomněl. Pak jsem projel maily i pracovní kalendář, jestli se právě nemám nacházet v nějaké daleké, předaleké zasedačce na super důležité poradě. Ale pořád nic. Pak mě napadlo, jestli v Praze nenastal dopravní kolaps. Nastal, ale nic výjimečného proti normálu. Pak jsem tedy jen seděl, upíjel své ten den sedmé kafe a napadaly mě samé katastrofické, ale pravděpodobné scénáře – zombie apokalypsa, útok mimozemšťanů, nesmírně infekční choroba –, kdy jsem si já jediný nevšiml, že se něco děje. A pak… konečně… se otevřely dveře a dovnitř vstoupila jedna z kolegyň.

Když jsem se k ní vrhl s lehce maniakálním výrazem a vykřikoval: „Co se děje?!!! Co se děje?!!! Kde jsou všichni?!!!!, vypadala docela dost vyděšeně (podle mě by v tom okamžiku radši absolvovala tu zombie apokalypsu), ale pak trochu nervózně odpověděla: „No, většina má dovolenou, aby se vyhnula prázdninovému návalu.“ Popravdě musím říct, že tahle varianta mě ani ve snu nenapadla. Trochu jsem se uklidnil a vrátil se zase k práci.

Nevím, jak to máte vy, ale já si prostě občas rád přečtu nějakou tu nevinnou historickou romantiku, kde se nestřídá jedna spicy scéna s druhou, kde dámy nosí honosné šaty a pánové nevyjdou ven bez minimálně dokonale elegantního jezdeckého obleku, kde se třeba Londýnem prohání v přepychovém kočáru, zúčastňují se opulentních večírků a bálů, dodržují přísnou etiketu… a pak se najednou tisknou někde v temném koutě zahrady a pomalu se přesunují do ložnice. Ten kontrast rádoby přísné morálky s milionem pravidel a soukromého života mi vždycky přišel fascinující. Pokud máte taky rádi takový typ knih, určitě doporučuji například Lisu Kleypas, Popelku z knihkupectví Laury Lee Guhrke (a samozřejmě i její další knihy) nebo řadu Elegantní příležitosti od Sabriny Jeffries, jejíž třetí díl s pracovním názvem Vikomt pro Verity se právě překládá…

Takže asi pochopíte, že jsem se s nadšením pustil i do knihy od Suzanne Enoch s názvem I vévoda má svůj den. A o čemže tahle skvělá romantická dvojhubka je? Michael Blumley, osmadvacetiletý, vévoda z Loritonu, je svými vrstevníky vnímán jako… no dejme tomu… podivín. Samozřejmě plní své povinnosti, ale jeho zájmy – a talent – patří vědě. Společenská setkání ho absolutně nezajímají, vždy na rovinu řekne, co si myslí, takže je jasné, že do soudobé společnosti sešněrované konvencemi příliš nezapadá. Když jeho nejoblíbenější teta Mary, lady Harrisová, zanechá svého drahocenného, dobře vycvičeného černého pudla Lancelota v jeho péči, zatímco bude cestovat, nabere jeho život nečekaný obrat.

Devatenáctiletá Elizabeth „Bitsy“ Dockeringová, třetí dcera vikomta, si užívá svou druhou sezonu v Londýně. Stala se diamantem společnosti a je všemi zbožňována, speciálně svým černým pudlem Galahadem. Pro všechny ostatní je Galahad démonem. Peter Corday, jeden z Bitsyiných neodbytných nápadníků a oběť Galahadových špatných manýrů a ostrých zubů, si najme zlodějíčka Jimmyho Blye, aby psa ukradl, a on tak měl cestu k Bitsy volnou.

Když se dva psi a jejich páníčkové potkají v parku, rozpoutá se chaos, který vyústí v nechtěnou výměnu obou pudlů. Což znamená, že místo Galahada je unesen Lancelot! A aby toho nebylo málo, několik dní nato je unesen i druhý pudl. Michael a Bitsy tak spolu pátrají po obou psech, a jak prohledávají celý Londýn, prohlubuje se i jejich vztah, i když zpočátku to vypadalo, že nemají vůbec nic společného. A jak se sluší na správnou historickou romantiku, závěr rozhodně není nešťastný. 😊

Mějte se krásně a hodně čtěte!